Syn pána zla - 45. kapitola

Alecto se probíral neuvěřitelně pomalu. Cítil, jak mu pulzuje v hlavě cosi blíže nespecifikovatelného. Pomalé a líné pulzování přešlo záhy v poněkud silnější bolest.

Jemně zasténal.

„Už se probral, madame," ozval se dívčí hlas.

„Dobrá, dejte mu, slečno, ten lektvar. Je to na otřes..."

Všechno se mu nějak rozplývalo, nedokázal to pochopit. Kdo je ta slečna??

„Madame, zase se s ním něco děje, vůbec nevnímá."

„Váš bratr je nejspíš jen unavený. To bude asi vše. Prostě ho proberte a nějak do něj dostaňte ten lektvar. Musím teď jít zavolat pana ředitele. Chtěl vědět, až se chlapec probudí."

„Sakra, neměla byste se o něj postarat snad vy, než já?"

„Slečno Raddleyová! Už jsem Vám několikrát řekla, že když jsem se k Vašemu bratrovi přiblížila, tak to kolem něj začalo lehce probíjet jako kdyby statickou elektřinou? Ne? Tak Vám to říkám teď. On mně k sobě prostě nepustí. Jediný, kdo by mu mohl pomoci z odborného hlediska je Severus Snape, a ten teď tady není."

„Ano, vím, kde pan profesor je."

„Opravdu? Pokud vím, tak se před asi třemi hodinami ztratil a nikdo, snad možná kromě pana ředitele, neví, kde je."

„Jak už jsem řekla, informoval mně o tom, kam jde."

„Opravdu? A kam?"

„To vás, milá madame, nemusí zajímat. Kdyby pan profesor chtěl, abyste věděla, kam jde, tak by vám to řekl."

„Jak chcete, nechte si své tajemství. Já jdu za ředitelem." Naštvaně se otočila a odešla.

„Nána jedna, Alecto, prober se!" jemně s bratrem zatřásla a docílila tak toho, že ji začal opět aspoň na chvíli vnímat.

„Vypij to," vlila Alectovi tekutinu do úst a donutila ho polknout.

Alecto zaznamenal obrovské zlepšení jeho zdravotního stavu. Hned mu bylo líp. Ale... v hlavě měl nějak prázdno.

Posadil se a rozhlédl se. Nechápal, kde to je.

„Jak se cítíš? Napsala jsem zprávu otci. Myslím si, že je docela naštvaný. Severus šel za ním..."

„Za otcem?" Alecto nic nechápal.

„Ano, za otcem. Jako Pán zla má docela dobré informace. Z Bradavic od nás - tedy od mně a Alexe a někdy Severuse - pak možná z ministerstva, ale to tě nemusí zajímat..."

„Cože? Ty jsi Voldemortova dcera?" Alecto vyskočil z postele, ale málem se sesypal na zem. Proto se musel zachytit druhé postele. Kristin šokovaně vstala.

„Alecto, nedělej si srandu, ty jsi přece taky synem Lorda Voldemorta. Máma o tebe měla strach. Thomas... ten taky."

Thomas? Máma? Lord Voldemort? Severus? Tady si z něj někdo dělá srandu. Alecto?? A to je zas kdo?

„Ale... já nejsem Alecto," začal opatrně chlapec.

„Blbost, samozřejmě, že jsi Alecto." Kristin byla netrpělivá.

„Já jsem Kristin-"

„Zmínila jsi se o Severusovi. To jako Severus Snape? Toho jsi myslela?"

„A koho jiného? Znáš snad jiného Severuse? Alecto, opravdu mně přestaň štvát! Mám toho za dnešek taky dost!"

„Co jsi zač? Kde ses tady vzala? V Bradavicích jsem tě nikdy neviděl! Mluv!" křikl na Kristin.

„Alecto, ty jsi ztratil paměť?" mluvila opatrně, jako by se bratra bála.

„NEJSEM ŽÁDNÝ ALECTO! JSEM HARRY, SAKRA!" Tahle slova potvrdila Kristin její neblahý pocit.

Tak Alecto ztratil paměť.

„Co se to tady děje? Proč křičíš, Alecto?" Do dveří vstoupil Brumbál, Snape a Pomfreyová.

„Já... sakra... nejsem..." cedil mezi zuby Alecto.

„On ztratil paměť, pane řediteli. Vůbec si na mě nevzpomíná." Z Kristinina hlasu bylo poznat, jak jí stav jejího bratra trápí.

Severus se rozhodl hrát jeho hru.

„Pane Pottere, uklidněte se. Tohle je jen nějaké nedorozumění. Bude to zase v pořádku."

„Konečně někdo normální," zamrmlal si naštvaně Alecto.

„Cože?" Brumbál byl zřejmě ve svém tak moc pokročilém věku nahluchlý.

„Ale nic. Sakra, proč jsem tady? Co se zase stalo? Pamatuji si, že jsem pro Snapea... tedy pro Vás, profesore, sepisoval v knihovně esej o skvrnivci pomateném... a pak už si nic nevzpomínám. Proberu se a sedí tady ta... ta jeho dcera."

„Chápu, ale hlavně jste mi neodevzdal tu esej. Ještě dnes půjdete ke mně na školní trest."

„Severusi, nemyslím si, že je to ten nejlepší nápad, nemyslíte? A...H... Chlapec si potřebuje odpočinout..."

„Pane řediteli, vím, co dělám."

Pohlédl přísně na Alecta, švihl hůlkou a Alecto byl oblečen do černého hábitu. Popravdě byl celý v černém.

„Severusi, co chcete dělat?" zašeptal Brumbál, zatímco si Alecto nazouval boty.

„Nebojte se o něj, vezmu ho k jeho otci."

„Severusi, nemyslím si, že je to dobrý nápad. Ten chlapec si myslí, že je Harry Potter. Neví o tom, že Voldemort je jeho otec. Mohl by... Vlastně ani nevím, co by mohl." Brumbál byl mírně zmaten.

„Vezmu ho s sebou. Alex už u pána zla je."

„Ach... tak dobrá, Severusi. Snad víte, co děláte." Rezignoval Brumbál.

„Tak pojď, jdeme." Vyzval Severus Alecta, který se cítil být Harrym, k odchodu.

„Jistě, profesore."

Do Snapeova kabinetu došli bez jakéhokoliv slova.

Severus vykouzlil přenášedlo až v jeho kabinetu.

„Pottere, tady máte dopis od Vašeho kmotra."

Alecto nezaváhal a uchopil dopis. To přenášedlo okamžitě zabralo. Alecto vrhl zděšený pohled na Snapea. Jediná jeho myšlenka byla: „ty hajzle!"

Alecto se objevil v přijímacím sále, kde byli všichni, kromě Kristin. Krbem se tam objevil Severus.

„Alecto, konečně." Usmál se Thomas a dřív, než stihl Alecto nějak zareagovat ho Thomas objal.

Alecto se prudce vytrhl z Thomasova objetí.

„My se známe?"

Thomas ztuhl, stejně jako všichni v místnosti, kromě Snapea.

„Ta rána do spánkové kosti způsobila, že Alecto ztratil paměť."

„COŽE??" Voldemort se blížil k Alectovi.

Alecto ztuhl. Snažil se nenápadně zjistit, jestli náhodou nemá hůlku. Jak na ni mohl zapomenou?

„Alexi, jednou s tebou tu trpělivost ztratím. To, co jsi způsobil tentokrát, může mít dalekosáhlé důsledky."

„Otče, kdyby si Alecto ne-"

Alecto nechápal jejich rozhovor.

„A DOST! CO SI O SOBĚ MYSLÍŠ?? UŽ TOHO MÁM OPRAVDU DOST! MÁŠ DÁVAT NA BRATRA POZOR, NE HO ZMLÁTIT PŘI PRVNÍ PŘÍLEŽITOSTI!!"

„ALE OTČE! ON PROSTĚ PROVOKUJE! TO JE HRŮZA! NEVDRŽEL BYS TO S NÍM JEDEN JEDINÝ DEN!!"

„ALEXI! A DOST!! NECH TOHO!! NEMÍNÍM TO POSLOUCHAT!! BUDEŠ DÁVAT NA BRATRA POZOR! JESTLI ZJISTÍM, ŽE JSI MU JEŠTĚ JAKKOLIV UBLÍŽIL, TAK S TEBOU UDĚLÁM KRÁTKÝ PROCES! PROSTĚ BUDEŠ JEN ŘADOVÝM SMRTIJEDEM A NIC VÍC!!"

Alecto při Voldemortově křiku ustoupil blíž k Thomasovi. Nevěděl proč, ale cítil z něj nějaké... pozitivní vlny. Něco mu říkalo, že u něj bude v bezpečí.

Thomas si toho všiml. Jemně Alecta chytil kolem ramen. Sklonil se k němu a zašeptal:

„Nemusíš mít z otce strach, tobě přece neublíží, bratříčku."

Voldemort však vytáhl hůlku a obrátil se od Alexe na Alecta.

Alecto naprosto ztuhl.

„Thomasi, podrž ho. Zruším ten blok, který se v jeho mysli vytvořil."

„Otče, nemyslím si, že je to momentálně dobrý nápad."

„Proč?"

„Možná by si měl nejprve odpočinout. A zklidnit se..."

„Nebudeme zbytečně čekat. Jemu pomůže jen legilimens..."

„Pane, měl by dostat aspoň něco na uklidnění. Bylo by to pro něj lepší." Ozval se Severus.

„Aspoň, že ses ozval, Snape." Ušklíbl se Alecto.

„Alecto," poznamenala Petúnie.

„Co ty tady děláš?" zarazil se, jakmile Petúnii spatřil.

„Co bych tady dělala? Bydlím tady."

„A s kým?" nechápal.

„S matkou, otcem, sourozenci, občas přijde můj přítel, Severus..."

„Snape je tvůj přítel? Zbláznila ses, teto?"

„Alecto, jsem tvá sestra, ne teta." Petúnie věděla, že se musí obrnit trpělivostí.

„Vy jste se všichni zcvokli, ne? Prostě vám hrabe!"

„Alecto! Dost! Nebuď drzý!"

„Já jsem drzý?!? To Snape je naprostý zrádce! Prý školní trest, co? To sotva!"

Alecto se naštvaně vytrhl Thomasovi z objetí a couval směrem ke dveřím. Nikdo si během jeho řeči neuvědomil, kam se blíží.

„A mimochodem, jen tak pro zajímavost: NEJSEM ALECTO, ALE HARRY! ZAPIŠTE SI TO DO VAŠICH... ZPUSTLÝCH MOZKOVEN! SBOHEM!" a práskl za sebou dveřmi.

„Eh... co to bylo?" Alex se sice výborně bavil, ale ta poslední věta ho zarazila.

Alecto se opatrně plížil chodbami Temného sídla. Nepotkal zatím žádného smrtijeda. Ale takové štěstí neměl mít dlouho.

„Hej, co tady pohledáváš?" ozval se jemu naprosto neznámý hlas.

Otočil se a jen zíral jak ten smrtijed vytřeštil oči a padl na kolena.

„Odpusťte mi, pane! Omlouvám se za mou drzost! Neříkejte to, prosím, Vašemu otci. Naprosto se omlouvám!"

„Eh... dobře, když tak hezky prosíte.." Alecto se chystal vzít rychle nohy na ramena. Náhle ho něco napadlo.

„Kudy se dostanu ven?"

„Kudy? Ale, vždyť to víte, pane.."

„Kudy nebo se o tvé drzosti doví otec!"

„Ach, to né.. pane, tudy rovně a pak třikrát doprava, po schodech dolů, je tam taková velká brána..."

„Díky, sbohem."

Alecto vyrazil rychlým krokem pryč.

„Alecto! Stůj!!!" Temným sídlem se ozval křik Thomase.

„Zastavte ho!" přidal se hlas Petúnie.

„Co?" ztuhl ten smrtijed.

Alecto rozrazil vstupní bránu a vřítil se přímo do náručí Lordu Voldemortovi.

„Kampak utíkáš, dítě? Tohle se nedělá."

„Pusťte mně, sakra!"

„Je to pro tvé dobro, věř mi, synu. Mdloby na tebe!" Zašeptal, zdvihl si bezvládného chlapce do náručí a odnesl ho do hradu, konkrétně do Alectovy ložnice.